Ingiriya Madakada Aranya (Sámanéra Suneetha)
V klášteře Madakada, ležícím cca 5 km od města Ingíriya v horské oblasti Ratnapury, jsem na sklonku roku 2006/2550 strávil jeden měsíc jako sámanéra (buddhistický novic).

Ingíriya Madakada Aranya je jedním z moderních klášterů, který byl vybudován v šedesátých letech 20. století, na místě, kde bývala stará jeskynní kuti (příbytek mnicha). Klášter se rozprostírá na úbočí nad korytem horské řeky, na jejíž všudypřítomné hučení jsem si rychle zvykl. Od autobusové zastávky (bus z Ingíriye) sem lze dojít pěšky po lesní cestě (necelý jeden km).

Klášterní komplex sestává z hlavní budovy, kde je kancelář, dána-sála (větší místnost určená pro konzumaci jídla), kuchyň, sklad a knihovna. V jejím podélném křídle bydlí loku-hamuduru („velký mnich" = představený kláštera). Poblíž se nalézá jeskynní vihára (svatyně) s několika malebnými sochami a soškami Buddhy a jeho žáků a se stromem bódhi. To je hlavní veřejná část, kam denně chodí laici, konají se tu pro ně obřady a recitace (půdža) a přednesy Dhammy (dhamma-désaná). Dalším místem, kde jako mniši můžete potkat laiky, je velká pindapáta-sála s kuchyňkou, která leží cca 200 m dolů od vstupu do kláštera. Tam mniši každý den chodí na polední pindapátu (obdarování jídlem). Po dohodě s loku-hamuduru je také možné chodit individuálně pro jídlo k vesničanům ven z kláštera. Já jsem takto vyrážel dvakrát týdně. Nad pindapáta-sálou je cetiya (stúpa) a druhý strom bodhi.

Kuti mnichů jsou ve dvou neveřejných cípech kláštera (i tam se však čas od času může objevit laik) - buď ve formě podélné budovy s několika samostatnými místnostmi nebo jako samostatné chatky. Jeskynní kuti pod skalním převisem je tu jen jedna.

Obýval jsem domek s venkovní nekrytou čankamanou (chodníček pro meditaci kráčením). Elektrické osvětlení, zásuvky a koupelna se sprchou a splachovacím záchodem jsou zdejší standard. Kromě postele, stolu, věšáku a skříňky se sochou Buddhy mi časem přinesli ještě malý stolek (aniž bych musel někoho žádat), abych nepokládal čaje, knížky a další drobnosti na zem vedle postele. Moskytiéra nebyla součástí vybavení, komára jsem tu za dobu svého pobytu potkal jen jednoho.

Vinaja (řádová pravidla) se v Madakada dodržuje nadprůměrně, velký důraz se klade na senioritu mnichů, Buddha-vandana (klanění s recitacemi) je třikrát denně (ráno jsme většinou chodili pouze dva sámanéři, nejvíce mnichů se účastní večer), mniši nepoužívají peníze. Ráno a odpoledne je předepsán watt (činnost spojená s údržbou kláštera), což obnáší zametání kláštera. Já jako sudu-hamuduru ("bílý mnich") jsem měl lehčí situaci, část kláštera pro watt jsem dostal až po požádání a zametal jsem většinou jen jednou denně. Také v ostatních ohledech se mnou bylo zacházeno shovívavěji než sinhálskými sámanéry (což jsem zažil i jinde na Srí Lance). Doufám, že to nebylo jen z důvodu prestiže před laiky, ale také proto, že běloch musí kvůli mnišství překonat a opustit víc než Sinhálec a nečiní tak například pouze z důvodu tradice.

O všechno potřebné vybavení (kartáček, pasta, ručník, povlečení, varná spirála, hrnek, dopisní papíry a obálky, dokonce i tmavá róba, abych ladil s ostatními) jsem měl postaráno. Většinou se stačilo zmínit, někdy ale ani nebylo potřeba nic říkat (např. stolek).

Meditoval jsem 4 až 6 hodin denně, trochu se učil páli (lingua religiosa) a četl sutty (rozpravy). Přivezl jsem si anglické překlady, neboť v místní knihovně mají bohužel pouze pálijské a sinhálské texty. Zpětně hodnotím svůj denní program jako příliš nabitý a dlouhodobě neudržitelný.

Jako v každém správném deštném pralese je i v Madakada-aranyi vlhko. Po vyprání róba dlouho schne, knihy lehce plesniví a zápalky přestávají druhý den škrtat. Není to však nic, na co by se nedalo zvyknout. Za deště se pijavice objevují i na hlavních pěších trasách, jinak je potkáte jen při sestupu k řece. Tam občas někteří mladší mniši zajdou vyprat čívaru a andanu (vrchní a spodní róba), vykoupat se, nebo si oholit hlavu. Jinak je možno prát v koupelně. Většinu času však u řeky můžete nerušeně strávit kocháním se pouze ve společnosti všudypřítomných opic. Ty se k vám nepřiblíží, ale například když nejste odpoledne u své kuti, rády skotačí na střeše a na šňůrách s pověšeným prádlem. Také cestou do pindapáta-sály lemují chodník a dvakrát si dokonce malá opice dodala odvahu, vyběhla za mnou (šel jsem poslední v řadě) a chytla mě za patu. Upásakové (laický stoupenec starající se o chod kláštera, často též čekatel na mnišství dodržující 5 až 8 etických rozhodnutí) za mého pobytu zaháněli opice dělobuchy, což soužití dle mého soudu nezlepšilo. Opice to oplácely mlácením do střechy dána-sály.

Nabídka jídla byla v klášteře bohatá, dána (obdarování) sestává ze dvou chodů: hlavní jídlo a sladkosti. Od nejstaršího mnicha putují postupně misky s rýží a asi deseti druhy omáček až k poslednímu sámanérovi. Když si všichni naberou, společně recitují pindapáta-paččavekkhaná (reflektování účelu jídla) a poté se do něj pustí. Druhé kolo probíhá obdobně s tácy plnými ovoce a sladkostí, s miskami jogurtu a podobně. Za půl hodiny loku hamuduru končí s jídlem a ostatní mniši se snaží za ním neopozdit. Vodu z kohoutku z místního pramene jsem raději pil až po převaření.

Mnichů je v Madakada trvale 15 až 20, jsou přátelští, ale anglicky mluví jen někteří. Plynně jsem si popovídal s představeným, se služebně nejmladším sámanérou, který mě měl na starosti, a s bývalým učitelem angličtiny, který tu žije už cca 15 let jako anagárika.

Se svým pobytem v klášteře Madakada Ingíriya jsem spokojen (původně jsem plánoval zůstat déle, ale odjel jsem kvůli možnosti meditovat u ctihodného Pemasiriho v Kandubodě). Splnil má očekávání ohledně ústraní pro meditaci, o všechny mé potřeby bylo postaráno (viz. poznámka dole) a měl jsem dostatek volnosti pro svůj vlastní program. Na meditační instrukci či konzultaci s učitelem jsem se neptal, měl jsem již svou a potřeboval jsem jen podmínky pro její praktikování. Také pro začínajícího sámanéru je to, myslím, vhodné místo z důvodu důrazu na dodržování vinaji a pro praktickou možnost učit se texty recitováním při každodenních půdžách.

Ctihodný Ampitiya Mangala, loku-hamuduru a náyaka-théra (starší mnich a zakladatel kláštera) v jedné osobě , je hlavou řádu Siam-Vanawásí, jedné z větví Siam-nikáyi.

-----------------------------------

Poznámka: Na Srí Lance obecně mají více zažitý přístup „maňána" a jestliže jste jako já typ západního neurotika, máte zde výbornou možnost kultivovat trpělivost. Vždy jsem se tedy nejprve pokusil jako „správný" lesní mnich „urobit si sám", ale často prostě nezbylo, než smířit se s nedokonalostí a (pokud jsem se nezbavil původní představy, jak „by to mělo být") z ní plynoucí útrpností světa. Pro zkušené meditující viz Nyanatilokův „Buddhist dictionary" - heslo ti-lakkhana (str. 212) nebo má oblíbená Dhammapadam - verše č. 277 až 279.

Sámanéra Suneetha

18.2. 2007