list.gif
Klášter Ingíriya (Jan Ondruška) Tisk
Honzíkova cesta
Jmenuji se Honza a čtyři měsíce jsem pobýval na Srí Lance, z toho přibližně tři jsem strávil v klášteře v Ingirii. Už z Brna jsem poslal nájakovi dopis, v kterém jsem se představil a požádal jsem ho o možnost pobytu. Začátkem února jsem do kláštera přijel s ctihodným Kusalou, který mi pomáhal s prvními „kroky“ na Srí Lance. V klášteře mne přijali srdečně a hned mne zavedli do kuti, kterou pro mne připravili. A tak začal můj pobyt v klášteře.
Běžný den v klášteře začínal ranní půdžou. Svolávalo se rytmickým tlučením do dutého dřeva, zvuk se krásně nesl celým klášterem…

5 - 6 půdža
7.15 snídaně
10 pindapáta
11.15 oběd
12 - 12.30 půdža
17 - 18 půdža

Na pindapátu se chodilo přibližně třista metrů do speciální budovy, která byla součástí kláštera. Klášter má 365 skupin dárců, i z poměrně dalekých vesnic (resp. měst; například přijeli dárci z Anurádhapury, vzdušnou čarou 110 kilometrů vzdáleného města). Odpoledne jsem si mohl kdykoli udělat čaj či kávu, někdy lidé přinesli nápoj z ovoce. … jednou byl připravený nápoj, který jsem neznal. Proto jsem se jednoho mnicha zeptal, zda-li je to pitné. On mi říká, „počkej, já ochutnám“. Trochu si nalije do dlaně a napije se… pak se zašklebí, s nechutí polkne a říká: „brrr, není!!“ :)
V klášteře žilo třináct „domácích“ mnichů. Kuti jsou zděné, ta v které jsem bydlel já, měla vlastní záchod, umyvadlo a sprchu, před kuti byl třiceti-krokový chodníček pro čankamanu.

První dva týdny jsem v klášteře pobýval jako laik, devatenáctého února mne přijali mezi sebe a byl jsem ordinován na sámaneru.Začátkem března odjel ctihodný Kusala a tak jsem byl v klášteře jediný bílý mnich. Nechali mne svobodně si naplňovat můj čas. První měsíc jsem chodil na odpolední půdžu. Poté jsem se ale rozhodl být raději v kuti. Sám se sebou. To byl můj záměr a toho jsem se držel.

Vytvořil jsem si denní rámec: v šest ráno čaj a připravit mísu. Pak zamést listí kolem kuti, snídaně, před desátou na pindapátu, oběd a kolem šesté odpoledne čaj. Ostatní čas jsem se snažil žít pozorně; seděl jsem, chodil jsem, stál jsem, ležel jsem a taky jsem si třeba četl :)
Co tři dny jsem si holil hlavu. A tak šel den za dnem.Koncem dubna jsem cítil obrovskou potřebu odjet z Ingirie. Pryč. Do Kandubody, za českými mnichy a laiky. Začátkem května jsem do Kandubody odjel.
Začátkem června jsem se vrátil do Brna.

Ingirie je (podle mne) výborný klášter. Vodopádek v údolí vytváří „zvukovou clonu“, takže jsem neslyšel žádné lidi, auta, rádia a podobně. Klášter je v hlubokém údolí pod korunami vysokých stromů. Teploty jsou proto příjemné, v noci je chládek. V údolí je ale vysoká vlhkost. Jídla je hodně a je vynikající. Ze začátku jsem „asketicky odmítal“ zmrzlinu, která byla po obědě minimálně obden :) Ingirijští mniši jsou srdeční a tolerantní, tak polovina mluví anglicky.

Rád bych poděkoval Honzovi Honzíkovi a Ondřejovi Skálovi, díky nimž jsem se o této možnosti a o klášteře dozvěděl a kteří mi pomáhali s přípravou. Velký dík patří českých mnichům, které jsem poznal v Kandubodě. Hlavně ctihodnému Kusalovi, který mi věnoval mnoho času, rad a vůbec pomoci. Také díky ctihodnému Suneethemu, ctihodnému Vineethemu a Jaromírovi. Upřímně díky!

Honza Ondruška
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
 
Celý článek s fotografiemi je ke stažení v pdf zde .
 
< Předch.   Další >
PRAVIDELNÉ SCHŮZKY: Pražské buddhistické centrum Lotus, Dlouhá třída 2, středa od 19:15