list.gif
Meetirigala Nissarana Vanaya (Bhikkhu Kálakusala) Tisk
Během května a června 2005 jsem se věnoval intenzívní meditaci v jednom z Meetirigalských klášterů. O tomto místě jsem četl i slyšel vyprávět od dalších mnichů jako o místě vhodném pro intenzivní meditaci (na rozdíl od mnoha jiných klášterů).

Klášter Meetirigala Nissarana Vanaya (vyslovuje se Mítirigala, přepis není jednotný) byl založen v roce 1967 ctihodným Mátara Ňánarámou, zkušeným sinhálským meditačním učitelem, přimym žákem ctihodného U Javana Saydaw, ktery byl jedním z učitelů pověřených Mahási Saydaw výukou meditace na Srí Lance. Jeho záměrem bylo vytvořit místo vhodné pro dlouhodobou intenzívní meditační praxi, a to jak pro mnichy, tak i pro laiky. Tomuto účelu je zde vše podřízeno.

Klášter se nachází v lesní rezervaci v kopcovitém terénu. Na úbočích jsou v dostatečné vzdálenosti od sebe roztroušeny jednotlivé kuty – tj. zděné chatky. Převážná většina kuty je jednomístných, několik kuty je dvojitých (každý obyvatel však má vlastní vchod a příslušenství). Samostatnosti jednotlivých kuty napomáhá vydatná pralesní vegetace. Ke každé kuty vede samostatná pěšinka či odbočka z hlavní cesty. Ke každé kuty patří dva chodníčky na meditaci v chůzi – čankamanu – jeden venkovní písčitý, druhý zastřešený, kde je možné chodit během vcelku častých dešťů. Ve všech kuty je základní vybavení, samostatná toaleta, případně i sprcha. Ve většině není zaveden elektrický proud, svítí se lampami a svíčkami.

Po příchodu do kláštera jsem vyhledal ctihodného Dhammajeevu, hlavního meditačního učitele a de facto představeného kláštera. Poté, co jsem ho pozdravil a předal mu svá doporučení od jednoho důvěryhodného mnicha, jsem se krátce představil a seznámil ho se svým záměrem věnovat se zde meditaci po následující dva měsíce. Zanedlouho už jsem byl ubytován v návštěvnické kuty. Během několika prvních dní jsem se seznamoval s místními mnichy, denním režimem a prostředím kláštera.

Každý den začíná ve 3 hodiny ráno tlučením na ged (dutou kládu). Další signál oznamuje začátek snídaně v 5.30 pro bhikkhu – plně ordinované mnichy, v 6.00 pro sámanéry – novice, a v 6.15 pro upásaky – laiky, dodržující 5-8 etických rozhodnutí. Po 8. hodině jsou čtyřikrát týdně individuální rozhovory (někdy i v malých skupinkách po 3-4 meditujících). V případě nutnosti lze vyhledat meditačního učitele i mimo tyto termíny. V 10.45 začíná společná pindapáta (pochůzka za almužnou) mnichů i upásaků. Mniši vycházejí v řadě dle seniority k pindapáta-sále (tj. místo, kde laici nabízejí jídlo), která se nachází před branou kláštera, asi 1 km od dána-sály (jídelny). Tam jsou mniši i upásakové obdarováni jídlem. Jeden z mnichů zde zůstává a dává dájakům (dárcům, podporovatelům) přednes Dhammy. Ostatní mniši se vracejí do dána-sály, kde probíhá krátká Buddha-půdža (vzdání úcty Buddhovi).
Místní strava je pestrá a vydatná, pro Evropany tradičně dost ostrá. Obě dvě denní jídla je možné si odnést a sníst ve své kuty. Večer je od 18.00 hodinová Buddha-půdža, po níž následuje společná vandaná (pozdraveni) loku-hamuduru (opatovi kláštera).

V klášteře je omezeno mluvení a bez předběžného souhlasu nejsou možné návštěvy cizích kuty. Od meditujících se očekává minimálně 10-12 hodin meditační praxe denně.
Během mého pobytu zde bylo okolo 15 mnichů, kteří zde pobývají dlouhodobě, a 5-10 laiků, z nichž se část připravovala na svoji novickou ordinaci – pabadždžá.

To, že se klášter nachází v lesní rezervaci s sebou přináší velkou pravděpodobnost setkání s nejrůznějšími obyvateli pralesa: s opicemi, s pijavicemi a štíry (hlavně za deště), s pavouky a hady, včetně těch skutečně nebezpečně jedovatých jako je kobra. To je dalším důvodem ke kultivaci pozornosti a všímavosti. Dále je třeba počítat s vysokou vlhkostí vzduchu a chránit sve věci před plísní.

Po dobu seznamování se s prostředím jsem meditoval asi 3-5krát denně. Po několika dnech jsem dostal na výběr ze dvou kuty. Zvolil jsem to odlehlejší a starší gala-kuty (skalní kuty). Po zabydlení se v něm jsem se domluvil s meditačním učitelem na rámci a režimu mojí intenzívní meditační praxe. Denní režim jsem si zvolil po vzoru intenzivních meditačních kurzů, které jsem absolvoval například na Slovensku v Chatě pod Hrbom: Od 3.00 do 22.00 hodin s krátkou siestou po daval-dáně (hlavním jídle dne) to bylo 14-16 meditací po 45 minutách, střídavě chození a sezení. Pravidelně 2krát týdně jsem docházel na rozhovor s učitelem. Na prvním interview jsem dostal jasnou instrukci, jakým způsobem mám referovat o průběhu své meditace. Při druhém interview jsem dostal tuto instrukci v písemné podobě.

Meditační učitel, ctihodný Dhammajeeva, je žákem a pokračovatelem ctihodneho Mátara Ňánarámy. Jako mnich s ním zde v letech 1988-1992 strávil poslední 4 roky jeho života. Jeho druhým meditačním učitelem je U Pandita Saydaw, jeden z hlavních barmskych žáků Mahási Saydaw. Pod jeho vedením strávil roky 1996-1997 v Barmě. Řádově kratší dobu (týdny až měsíce) se věnoval intenzívní meditační praxi pod vedením dalších známých učitelů, například Pa-Auk Saydaw. Ctihodný Dhammajeeva mluví plynně anglicky, ovládá páli a mimo jiné překládá knihy Mahási Saydaw z barmštiny do sinhálštiny a angličtiny. Meditujícím se věnuje s vysokým nasazením, pro anglicky mluvící připravuje 1-2krát týdně přednášku, po níž následuje diskuse. Díky těmto svým kvalitám je vyhledáván meditujícími z různých koutů světa a má mnoho zkušeností s jejich vedením. Já sám jsem byl s jeho vedením spokojen, jedinou nevýhodou byla má omezená znalost angličtiny.

Za zmínku rovněž stojí, že klášter Meetirigala Nissarana Vanaya disponuje rozsáhlou knihovnou buddhistické literatury. Většina knih je zde v anglickém jazyce.

V klášteře jsem pobýval celkem 8 týdnů, přičemž 6 týdnů jsem se věnoval intenzivni meditační praxi. Zájemcům o intenzivní meditaci, kteří zvládnou tvrdší tropické podmínky, mohu toto místo vřele doporučit.

Bhikkhu Kálakusala
Kanduboda, Srí Lanka, 13.4.2006

 
< Předch.   Další >
PRAVIDELNÉ SCHŮZKY: Pražské buddhistické centrum Lotus, Dlouhá třída 2, středa od 19:15